ZE ZÁPISNÍKU ALKOHOLIKA

Jmenuji se Filip, a nepíšu tyto řádky anonymně. Píšu je kvůli sobě, abych nezapomněl. Jsem alkoholik - závislý a abstinuji. Píšu je pro lidi, kteří hledají odvahu jak začít. Jsem kněz, fotograf. Ale také jsem ještě před několika měsíci byl těžký alkoholik, díky čemuž jsem málem přišel o vše. Především o své blízké a sebe sama. Stačilo opravdu málo. Léčebny mi nepomohly, pomohly mi až tři zázračné věci, které fungují. Věřím v Kristta, ale nyní je má víra jiná. Už jsem opustil všechny posty, a vydal se spíše jako poutník mezi lidi. A je mi tak moc dobře. Takovou víru už nemusím nijak bránit a ochraňovat. Ona se vždy postará sama o sebe. Stačí se jí odezvdat a nechat všechny proměny a změny, zázraky a nevýslovné, prostě uskutečnit. Nejsem to já, ani kdokoliv jiný. Je to milující a uzdravující Bůh. Nenechte takové Krista zamčeného v kleci, nebo jak to krásně vystihuje Dorothee Solleová:

Víru v Krista dnes ohrožují nejvíce lidé, kteří ji chtějí starostlivě uchovávat. Mají strach, že by se mohly změnit vžité myšlenkové a životní struktury, reformy považují za zhoubné a Krista by nejraději uložili do trezoru.

 ASI MUSÍME UMŘÍT DŘÍV NEŽ UMŘEME -  ŽÁDNÝ STRACH

Ale vraťme se k těm zdánlivě obyčejným věcem, které mi pomohly. Především láska ženy, která mne v léčbě podporovala a důvěřovala mi, poté Anonymní alkoholici na na konec já sám, neboť jsem se odevzdal poprvé v životě do rukou Božích, tak jak jej chápu a přičemž respektuji i to, že každý to má jinak. Nevěřím na nevěřící! Každý potřebuje k úzdravě sílu větší než je on sám, a může to být příroda, druhý člověk, nebo síla vesmíru. Vím jaké to je, každé ráno vstávat a dát si skleničku, aby se mi přestaly třást ruce. Ale také poslední měsíce prožívám zázraky. Vím jaké je to každé ráno vstát, pamatovat si věci, plnit úkoly, pracovat, dokončovat fotografické zakázky a být přesně tam, kde mám být.

Vstal jsem z mrtvých, dalo by se říci a našel skutečný nový prostor, spíše mezanin, kde jsem opět tím, kým jsem. Rozhodl jsem se pro motto AA "Buď pravdivý sám k sobě." Budu a jsem. I když to stojí dost sil. Mnozí vám už nebudou věřit nikdy. A fakt, že alkoholismus můžete léčit jen abstinencí, nikdo moc nebere.

Řekneme-li v dnešní době jakékoliv slovo, můžeme být ihned obviněni z porušování politické korektnosti. Já bych do toho zařadil i tzv. náboženskou korektnost. Je to znamení doby, kdy si pod jednotlivými slovy projikujeme otisky z dětství, případně trauma. Pokud pozorně čteme evangelia, Ježíš na velmi podstatné otázky reaguje tichem (např. Jan 13, 28). Ticho je královskou odpovědí. Nemyslím, že je to náhoda, mlčení, nebo, že by Ježíš nebyl schopen formulovat správnou odpověď. On se odpovědí sám stává, stává se "Tichem", v němž může zaznít veškeré (včetně hněvu a dalších emocí), aby i nám ukázal cestu. Ježíš učí jako pravý mistr, nejen slovy, zázraky, ale i tím, jak reaguje. Jak krásně vystihl slavný dramatik Eugene Ionesco: "přílišné vysvětlování nás odděluje od úžasu."

Představte si bouřku a dlouhý noční déšť. Můžete se do krajiny zadívat zpoza okna, můžete pootevřít okno a lehnout si a naslouchat, nebo můžete hned vše vysvětlovat a hrozit se škod. Podobně si můžete představit hvězdy na nebi, zadívat se do hlubin vesmíru, přát si něco, když padají perseidy, nebo se můžete otočit, jít do knihovny, případně k počítači a bádat nad těmito úkazy až do rána. Pravděpodobně až budete vyčerpáni studiem, pohled na oblohu se už změnil v den, a hvězdy zmizely. Tak je to vždy v přítomnosti pravdy jíž smíme být nablízku, nemůžeme ji vlastnit a jsme zcela nepřipraveni a tak, jedině tak, smíme užasnout nad tou nádherou a zázračností.

Ale my obyčejně spíš pátráme, slídíme, jsme nedočkaví, co to vlastně ta pravda je (hlavně o "někom"), projikujeme do ní svá zranění, domněnky, dohady, polovědomosti, ozvěny nevědomí a někdy jen pouhou zvědavost, a doplňujeme si k ní i vlastní představy o druhých, pýchu, či jiné charakterové vady, kterými trpí téměř každý člověk.

SVOU TOUHOU PO VYLÉČENÍ PROJEVUJI ZÁJEM I O OSTATNÍ

Je pravda vyslovitelná? Zdá se, že nikoliv, a přece se o to pokoušíme, snad abychom se s pravdou ztotožnili, stali se jí a především jí "měli". Podívejte se sami na svůj život, kolikrát jste vyslovili, nebo vám bylo řečeno "mám pravdu." Tato nevědomá obranná reakce je plná chtějí a vlastnictví. Smýšlíme nejspíš znamením doby a Ježíšův příklad ponecháváme stranou. Pravděpodobně smýšlíme prvním způsobem častěji. Lhostejností a nevědomostí, které přenášíme na druhé, se dostáváme slepé uličky. To bývá obvyklý způsob, který se mocným tohoto světa zalíbil a velmi dobře funguje, neboť umožňuje ovládání a bezuzdné ponižování druhých, křižování hříšníků, prostitutek, malomocných, vězněných a lidí s nějakým druhem "jinakosti".

I to je mé zakoušení posledních dní, ale nenechám si tímto způsobem vzít naději a radost. Prostě už ne. Jakkoliv jsem v minulosti selhal a jistě i v budoucnosti udělám řadu chyb, jsem milovaným synem Božím, mám svou hrdost a také jisté dary. Arogance mocných tu byla a bude, a v církvi obzvláště, ale daleko větší než institucionalizovaná skupinka v hábitech s medailemi a stuhami, je Kristus. Dovolte mi zdánlivou odbočku (ne nechci nic odsouvatú. Zaposlouchejte se do slov sv. Simeona Nového Teologa, který žil na přelomu prvního a druhého tisíciletí a nechejte ta slova tak, aby ve vás působila:

Jaké úchvatné tajemství

se teď ve mně odehrává?

Nemohu to slovy vyjádřit,

nemohu popsat chválu a slávu,

jež náleží Tomu, který je nad všechnu chválu,

který převyšuje každé slovo.

Můj rozum vidí, co se děje,

ale nemůže to vysvětlit.

Vidí a touží to vyjádřit,

ale nenalézá slova, která by byla dostačující.

Neboť to, co vidí, je oku neviditelné a zcela bez tvaru,

prosté a bez zrnka nečistoty,

ničím neomezené ve své úchvatné velikosti.

To, co jsem spatřil, je plnost zahrnující všechno,

přijatá nikoliv v podstatě, ale účastenstvím.

Tak jako když zapálíte pochodeň od pochodně,

přijímáte celý plamen.

Právě do takového tajemství, místa beze slov, jsme pozváni, abychom se jej účastnili a svatý plamen prožitku milosti předávali dál. Jsme vskutku více měsícem než sluncem, a z tohoto místa také píšu a předávám nikoliv svou bolest, ale vlastní zakoušení a cestu ven.

NEBOJTE SE TOHO, NECHAT SE PROMĚNIT. ZMĚNIT SE JE HLOUPOST.

Mnozí, které potkávám říkají, že jsem se změnil. Můj smysl pro černý humor jim v duchu odpovídá "že oni také nevypadají moc dobře, ale co by chtěli v tomto věku…". V nějakém ohledu jistě a to poměrně radikálně, v jiném ohledu jsem však stejný jako kdysi. Nenechám si vzít srdce, které patří lidem, jako jste vy, a kterým smím alespoň napsat, zavolat, poslat video, a někdy se s vámi obejmout, políbit na tvář a radovat se ze setkání. Nyní, když smím opustit svou jeskyni na prahu a zvolat nahlas "Viva el Cristo Rey!" toužím oslavovat spolu s vámi, že je to právě On, kdo jako pouhý laik stojí v čele skutečné a jediné církve, kterou jsem poznal. A to je vpravdě nevyslovitelné.

Ano, v určitém ohledu se podobám onomu "hrdinovi" Grahama Grüna, který v hodině své smrti vykřikl, onu větu v úvodu dopisu, a kterou zde několikrát opakuji. A v jiném zas, jsem byl z části tohoto "hrdinství" osvobozen a vzkříšen silou větší než je ta má. Bohu díky za letošní Milostivé léto v němž mohu odpustit sám sobě a všem, kteří si "plivli", či "plivou síru ještě teď, když jsem kráčel uličkou hanby. Doporučuju těmto lidem trochu povolit tu utaženou svatozář, sundat si kalhoty a naskákat do vody do naha vysvlečení. Trochu se uvolnit a brát věci s nadhledem. Jak píše Allen Ginsberg v jedné své básni a jež jistě urazí kdejakou zbožnou duši, která nechápe a nerozumí:

Proto satori doprovází smích

a zenový mistr vztekem trhá sútry.

A otravnost tohoto protikladu

Cykly křiku a smíchu

ksichtů a prdů Kristu a Buddhů

přes zasněžené mentální póly

jako s pytlem šílení Santa Kalusové

Nejhorší bolest v zubařském křesle je tu

novokain taky přichází v cyklech

každá náhoda dostane šanci

Jednou nebo Dvakrát se zjeví i Bůh

Satan bude můj osobní nepřítel…

Někdo v sousedství zas

vymyslí Buchendwald

• mravenci mají

podivnější sny než

my

• mají jich víc

během kratší doby a podle

všeho je mají víc

u prdele

JSTE-LI NEMOCNÍ NEMUSÍTE SE ZA TO STYDĚT!

Svůj život přijímám v harmonii nevyslovitelného, s humorem a nadledem, a tuším, že není zač se stydět, ba naopak, jsem na sebe v určitém smyslu hrdý, i když to bude zápas na celý život. Pro mne rozhodně neznamená odpuštění nutnost se znovu přátelit. Ba naopak. Je dobré, když se některé cesty rozejdou. To je i případ jednoho člověka, který pro mne udělal mnohé, ale pak se uchýlil k pomluvám a soudům. Odpustil jsem mu v první minutě. Ale vidět ho už nechci. Ne proto, že bych jej zavrhl, naopak mu žehnám. A především mu žehnám v jeho povýšení a aktivismu, neboť může udělat mnoho dobrého pro jiné. A třeba si sám uvědomí, jak moc lhal a podváděl, když mluvil o mně a mých blízkých. Nejsem naivní. Tohle prostě k církevní politice patří. A nedivím se, že její řady opouštějí lidé. Odepisovat druhé je na denním pořádku. Jsou o tom dvě zprávy. Jedna je dobrá a druhá špatná. Špatnou začnu. Tito lidé jsou vysoko, mají vliv a moc, ale není jich naštěstí mnoho. Dobrá zpráva je, že většina těch dole, je opravdová většina. Ti nikam nešplhají, ale konají z lásky a z přesvědčení, že lidé potřebují pomoc.

Pyšný už nejsem, alespoň ne v onom absolutním slova smyslu. Ego jistě mám a v mnohém mi brání i teď, když jsem už několik měsíců střízlivý. Díky, že mohu skutečné přátele (kteří zůstali) a blízké, postupně žádat o odpuštění tváří v tvář a přebývat s nimi v míru. Vnímám radost právě z těchto obyčejných gest, a nikoliv z přípisů, protokolů, vynucených podpisů a paragrafů aparátčíků světské nebo církevní moci. Vždyť nás čeká krásné léto, koupání v řece, dobrodružné cesty, milování v přírodě a mnoho krásných okamžiků, které si budeme pamatovat a budou nám světlem, až ho začne zas ubývat.

Píšu poněkud orgasmicky, úsečně (vím o tom, a nechávám to plavat), ale radost protéká nyní mým tělem smísena s krví Beránkovou. Vím, že občas to bude těžké, vím, že přijdou zkoušky, propady, smutné události a Bůh ví, co ještě. Ale rozhodl jsem se pro jednu zásadní věc. Být pravdivý k sobě, a tak i k ostatním, byť to u spravedlivých vyvolává nyní spíše trpkých posměch.

Otevřenost k sobě a upřímnost k druhým je naděje nejen pro mne, ale pro každého člověka, neboť jak to krásně napsal Henri Nouwen - co je individuální a zároveň veskrze univerzální.

Budu psát a píšu, mluvit a mluvím, konat a konám z onoho "nyní" a svobodně, byť to pro mnoho lidí může znamenat, že mne odepíšou. Dělám to protože jedině tak se mohu stávat pravdou skrze Něho, byť jako pouhá kapka v obrovské řece života, která se valí do oceánu Moudrosti. Bude to dozajista malá pravda, která se stane součástí té jediné Pravdy a to Pravdy Krista Krále. K tomuto místu se dostávám ve videu, jehož odkaz najdete na konci dopisu.

Právě jsem dorazil na faru za kamarádem, který mi udělal kafe. Zapaluju si davidoffku a naslouchám větru za oknem. Otevírám notebook a píšu dál. Zas o kousek blíž k pravdě, kterou chci veřejně vyjevit právě vám, kterým důvěřuji, svěřuji se a mnohé z vás ani neznám. Jsem na místě, které jsem kdysi postavil znovu na nohy. Nyní jsem přijal, že musím postavit na nohy znovu sám sebe. A tak stojím rovně, neuhýbám a píšu konečně po dlouhém čase střízlivě s pečlivě seřazenými myšlenkami a je mi jedno zda "to" někdo zneužije. Ať. Pravda se zneužít nedá. Jistě církevní hierarchie je plná lidí lačnících po senzaci, ale ty já už dávno odepsal, stejně jako oni mně. Tak o co jde. O nic víc, než jen vyjádřit, co při uzdravování prožívám. 

Mé dlouhodobé deprese opět přerostly v něco velmi destruktivního a zlého, a to doslova a do písmene. Zprvu nenápadně a pomalu, jsem se stal alkoholikem. Není se čím chlubit! Pil jsem stále víc. Zpočátku to nikoho nezajímalo, a mně především ne, ale mé deprese alespoň na chvíli ustupovaly, aby se následně vracely s větší a větší razancí a bolestí. Vstoupil jsem do slepé uličky. O pomoc jsem si nikomu neřekl, protože jsem byl velmi pyšný, že bych ji stejně nepřijal. Později si toho začali všímat mí blízcí a nakonec i široké okolí. I proto jsem abdikoval na biskupský úřad a šel se léčit. Snad nejlepší rozhodnutí mého života.

Jistěže mi po vystřízlivění šli hlavou různé myšlenky. Co všechno jsem v životě dokázal a nyní to ztratil svou vlastní neovladatelností, chtěním všechno rychle vyřídit a pokud možno si v tom vystačit sám. Fragmenty této knihy opisuju z deníků, dopisů pro přátele a znalostí, které jsem čerpal ze svých oblíbených mistrů. Původně tato kniha měla vyjít už dávno, ale byl jsem přerušen, snad z důvodů, že by byla jen ztrátou času a prázdným tlacháním, eventuelně převyprávěním moudrosti jiných.

PIŠTE SI TAKÉ SVŮJ DENÍK

Píšu tyto řádky s vědomím, že je třeba ani nikdo nebude číst. Na tom nesejde. Jsou zkrátka jen veřejnou částí mého deníku. Záleží mi na tom, abych jak to jen lze, popsal své vlastní zakoušení života a neustále si připomínal "BUĎ PRAVDIVÝ SÁM K SOBĚ". Pomáhají mi v tom rady zkušených. Například Thomase Mertona, který svému příteli napsal: 

Nebuď závislý na naději, že tvá práce přinese výsledky. Když děláš ten druh práce, kterou jsi na sebe vzal, možná budeš muset čelit faktu, že tvá práce bude napohled bezcenná, a že dokonce nedosáhneš vůbec žádných výsledky. Ale když si na tuto myšlenku zvykneš, začneš se víc soustředit nikoliv na výsledky, ale náhodnou, správnost, pravdu té práce samotné.

Aby bylo jasno, ta slova nepřičítám k této knize, i když o ní nějakým způsobem platí také, ale především práci na tom, abych zůstal věrný cestě s Ježíšem a postupně narovnával křivdy a škody, které jsem svou bezohledností způsobil. Jenom tak ze mne může být čase důvěryhodný člověk, který snad má ten dar, aby předával plamen…

PŘIJAL JSEM MALOMOCNÉHO JAKO SV. FRANTIŠEK :)

Pobyt v léčebně mi mnohé dal a bral. Vzal mi především duchovní pýchu a věnoval určitou míru zázračné a léčivé svobody v níž smí člověk být skutečně pravdivý. Když jsem v absťáku sahal po hrnku čaje, a nemohl jej ani přiložit k ústům, jak se mi klepaly ruce, uvědomil jsem si, že nejsem nic víc, než dalších pár chlapů se mnou na pokoji. Zároveň mi došlo, že tady jde vskutku už o život, a že polovičatost nikam nevede.

O několik měsíců později jsem objal podobně zdevastovaného člověka, a sám už stál rovně, a mohl tak projevit soucit, pozvat ho na čaj, osprchovat a doprovodit do léčebny. Bylo krásné dostat tu možnost, abych vyjádřil svou vděčnost tímto způsobem. Tedy službou, která se doufám vepsala do mého vědomí, stejně jako Ježíšova věta "Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." V léčebně pro alkoholiky se teprve nová etapa mé cesty začala. Právě tam se mnou Bůh "činil veliké věci". Ukázal mi cestu k Anonymním alkoholikům, kde jsem znovu objevil víru v Něj a víru ve společenství mužů a žen, kteří jsou na tom podobně jako já, a dokázali si přiznat své charakterové vady, které může odstranit (a také to postupně a pomalu činí) zase pouze a jedině On, je-li to jeho vůle. Snad jsem přijal, že to vše lze vykoupit jedině službou druhým, a také to poctivě činím. I když mi to jde ztěžka a pomalu, a jistě i přitom dělám chyby. Ale všechno má svůj čas. Každý den se raduji ze své střízlivosti, a každý den o ni mohou zároveň přijít. To je ono tajemství, které mne drží v PŘÍTOMNOSTI. Tady a teď. Je to zázrak, jakkoliv z nouze ctnost, jakkoliv vyprošena na kolenou.

Alkoholismus je nevyléčitelná chronická choroba a jedinou cestou, jak jí čelit je abstinence. Máte tedy před sebou nyní kněze - abstinujícího alkoholika, který sám dochází opět na psychoterapii, adiktologii a uzdravuje sám sebe především modlitbou, dotykem a sexualitou. Jsem-li tedy něčím jako kněz, pak jsem zraněným léčitelem. Postavil-li jsem znovu chrám, pak s Boží a vaší pomocí postavím-li znovu i svůj chrám těla. Bez modlitby však a lásky nejsem nic, než pouhý alkoholik trpící depresemi.

PODSTATOU MÉHO OBRATU JE SEBEPŘIJÍMÁNÍ

S modlitbou a láskou jsem nyní člověk mnoha krásných darů, modrých zářivých očí jež dovedou se dívat "jinak" a srdce, které neopustí nikoho, kdo je v nouzi. Nyní mohu s apoštolem Pavlem směle říci: "Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí!" (2 Kor 11,30). Chlubím se Kristem v sobě, který je daleko větší než moje slabosti. Chlubím se Bohem v sobě, který má veškerou moc a také touto mocí činí skutečné zázraky. To je ona malá pravda a velká svoboda v ní, z níž mohu vcházet i vycházet, být tu pro sebe i ostatní, být knězem, králem, milovníkem i válečníkem.

Každý den se večer vracím k onomu proudu radosti, o němž jsem psal před chvílí. Uvnitř sebe sama vím jistě, že chrám, který je nutno obnovit nyní není ani kostel, ani církevní instituce, ale jsem to já sám. A k tomu potřebuji přátele, kteří se kolem mne sešli a mám je, a mám mnohem víc, mám blízké lidi a rodinu. A to je největší dar, který jsem téměř celý život ignoroval. Proto mne v CA potkáte jako člověka, který s vámi touží slavit Bohoslužbu a sdílet s vámi neuvěřitelný příběh postupného uzdravování. Tak tuto "budovu" nyní stavím na pevných základech a jsem velmi rád, že mne opustili ti, kterým na mne nikdy nezáleželo. Jsem rád a žehnám jim, neboť vím, že i oni si nesou svůj kříž.

Proto mi dovolte tento příspěvek zakončit modlitbou a opět upozorňuji, že Boha si můžete každý představit svobodně sám. Je to modlitba o poklid, kterou se na mítinku AA modlíme na závěr setkání držíce se za ruce v kruhu:

Bože, dej mi klid přijmout co změnit nemohu, odvahu změnit to, co změnit mohu, a moudrost jedno od druhého rozpoznat. Amen

Filip Štojdl